Prošel jsem si tohle téma a u příspěvku Marglina,který přidal pár fotek z Broumovek, na mě úplně dýchla nostalgie. Já už na vandru nebyl asi 20let. Bydlíval jsem dřív ve městě a víkendy trávil na vandrech s kamarády. Co jsem se přestěhoval do Českého ráje na samotu, tak nějak tahle potřeba ustoupila.V přírodě jsem prakticky každý den, když přijedu z práce, stačí vyjít před barák.
Tenkrát nebylo k dispozici tolik skvělých materiálů, které odvádějí pot,rychle schnou atpd.. Na drahej spacák měl málokdo, takže jsme jezdili i v zimě s dekáčema a taky to šlo. Spali jsme většinou někde pod převisem, kde jsme si jako spodní vrstvu lůžka nahrábli suché listí( pod převis obvykle nafouká vítr listí čisté a suché), nebo hrabanku, na to pak celtu, která to listí držela lépe pohromadě,na to deku, nebo karimatku a na tom spacák přikrytej ještě nějakou dekou,kabátem, nebo něčím. Po odhrabaném listí vznikl vyhrabaný prostor, kde jsme rozdělali oheň.Kouř se plazil po skále a teplo se v prostoru udrželo díky tomu, že otevřenou stranu převisu jsme zaplachtovali celtou, což také krylo světlo od ohně. Používali jsme systém mnoha vrstev, vše mokré dál od těla, a co nejdříve usušit. Před spaním jsme očistili kanady, vysušili je těsně u ohně, a pak je hodili do nohou spacáku.Oheň jsme používali i na vaření a sušení všeho. Jako nejúčinnější topení v nohách fungoval pes. Většina psů si hrozně ráda zaleze do nohou spacáku, celou noc nevyleze a krásně hřeje. Kupodivu se ani nikdy žádnej neudusil, ale to asi díky hvězdářským dekáčům.
Když opravdu hodně mrzlo, tak jsme se střídali celou noc ve službách u ohně, a spacák bdícího byl bonus pro spící,protože jinak by naše výbava stejně nestačila.
Nejnádhernější byly rána, kdy kolem byvaku přes noc napadl metr prašanu, mrzlo až praštělo, že vám šla hustá pára od huby, a do toho svítilo slunce tak ostře, že to až oslňovalo.Bdící uvařil čaj s rumem a ta vůně rumu spolu se slaninou na pánvičce,vás vytáhla z pelechu. Je fakt, že i jen po pár dnech takového vandrování byl člověk cítit kouřem rumem a česnekem na několik metrů, ale pokud člověk nebyl prase, tak to byla vůně a né smrad.
Na tělo při přesunech jsem měl oblíbené takové umělé, hrubé tričko, které odvádělo pot skoro jako dnešní Moira, ale pokud jsme někde zabyvakovali, rád jsem se převlékl do pohodlného bavlněného. Na noc umýt nohy, čisté ponožky+tlusté pletené. Svetr taky pletený od mámy a zbytek ošacení byl obvykle ze starých armádních kousků.Šusťáky jsme nikdy nenosili, protože se snadno propálily, ušmudlané od popela vypadají blbě a protože šustěj.
Zátěž jsme si ještě ztěžovali tím, že co by muzikanti jsme s sebou tahali nástroje, ale ta radost a překvapení lidí, když třeba navečer z vánice do horské boudy vstoupí partička vandráků s nástrojema včetně kontrabasu, to stojí za to si zažít. Cesty vlakem nám to taky zpříjemňovalo. Tak to byl můj kousek nostalgie, Ještě přidám pár ilustračních fotek.
Jen mrtvé ryby plavou s proudem.