Cesta životem a přírodou - E.T.Seton

[Josef]

Než pokus o komentář, raději na ukázku odcituji část kapitoly "Prostý domácí život" , která je svým způsobem popis, jak začínali hraničáři farmaření na novém záboru půdy v Kanadě a mohl by tak být i určitým návodem, jak téměř bez ničeho založit farmu na neobdělávaném území. Ale stejně tak je tu i odhalení určitých skrytých "závad" v lidském uvažování, které komplikuje soužití a které se od těch dob táhne až do současnosti:

Pokud mi slouží paměť, byl domácí život v oněch hraničářských dnech přímo ideální. Byl uspořádán tak moudře, že může být cenným příkladem pro ty, kdo zápasí s problémy moderního způsobu života. (Pozn. - text platí k roku 1868 a což teprve ve srovnání k dnešku.)

Uvědomme si, že to bylo doba prostých začátků. Mladá dvojice odcházela na svých dvacet nebo čtyřicet hektarů zabrané půdy do lesů a jejich veškerým pozemským majetkem byla obyčejná sekera a kamna na vaření, snad ještě několik přikrývek a trochu dalšího nezbytného zboží. Narychlo zbytá chatrč zhruba 2,5 x 3 metry stvrzovala přidělený zábor a sloužila jako dočasné přístřeší. Později se tato bouda stala stájí pro krávy. Skutečný dům se stavěl příští zimu. Byl z klád a měřil asi 7 x 10 metrů. Podobně jako hnízdo drozda stěhovavého byl vymazán blátem a ucpán mechem. Stěhovalo se do něho až druhé jaro. Na jednom konci světnice stála kuchyňská kamna. Jídelní stůl byl hned vedle. Poblíž stála police s potravinami. Na lavici vědra s vodou a umývadlo. Studna byla venku. V zadním rohu stála široká postel. Všechno nejnutnější bylo v této místnosti.

Když chlapci vyrostli, byli vykázáni na půdu, pro dcery byl obyčejně oddělen přepážkou jeden kout v místnosti nebo, bylo-li dcer hodně, byl postaven přístřešek z klád. Dcery pomáhaly doma při vaření a mytí nádobí. Muži sem přicházeli od své práce a posedávali kolem, rozprávěli nebo kouřili. Ženy, které šily a vařily, kolem sebe šířily atmosféru veselí a zábavy. Muži se nestarali o jídlo a ženy zase o řezání a obstarávání dřeva na topení. Když byla spatřena žena, jak štípe a nosí dříví, bylo všem jasné, že se jako manželka neosvědčila. Když byl viděn muž, jak myje nádobí, dívali se na něho jako na Herkula předoucího na přeslici, který se zcela podrobil a stal se otrokem nějaké ženské kouzelnice, neobvykle obdarované půvaby. Úlohy zde byly přiděleny, neexistovaly však sociální rozdíly, služba nikoho nesnižovala. Všichni patřili k nejvyšší společenské třídě. Jestliže byli v nějaké rodině, jak se často stávalo, jen samí synové a žádná dcera, bylo zvykem vypůjčit si dceru od nějakého souseda, v tomto směru hojně obdarovaného. Toto najaté děvče obdrželo zaopatření a dva dolary měsíčně na ošacení. Jinak byla jako členem rodiny a obyčejně to končilo tím, že se jím stala doslova, provdáním za jednoho z chlapců.

Když se průkopníkům vedlo dobře a nově vymýcená půda dala úrodu zlatého zrna, bylo zvykem opatřit si do domácnosti nějaké harmónium. Někteří, ale těch bylo málo, si pořídili housle. (Ty nebyly příliš v oblibě, povařovaly se za nástroj ďábla, zvlášť když na ně někdo neuměl hrát, zatím co harmónium bylo nástrojem zbožných.) Bylo samozřejmě umístěno ve velké místnosti. Jedna z dívek s hudebním nadáním se obyčejně naučila hrát jednoduché chorály nebo taneční melodie. A kolem tohoto oltáře radosti se po večerech shromažďovali mladí z jiných domů a pořádali družné dýchánky, při nichž zábava a podávání občerstvení byly důležitou a radostnou součástí.
Takový byl domácí život snad v každé z těch stovek zálesáckých rodin, které jsem znal.

Brzy však téměř u všech nastala změna. Začalo se jim dařit dobře a podle zakořeněných tradic zatoužili mít domy postavené z cihel. A v takových domech musely být salón a jídelna zcela oddělené od kuchyně. Tak se postavil zděný dům a v něm parádní pokoj, salón - tím také epocha nového a povrchnějšího myšlení.
Okamžikem, kdy zřízením odděleného přijímacího pokoje byla kuchařka či najaté děvče odloučeno od společenského života rodiny, bylo práci vypáleno stigma. Vaření je důstojné umění, vykonává-li se uprostřed veselé společnosti. Umývání nádobí není hrůzou, účastní-li se ho hostitelka i host a jdou-li na to s humorem. Avšak zavřen sám v kuchyni, oddělen od společnosti ostatních členů rodiny, stává se ten, kdo myje nádobí, otrokem. Kuchařka mimo rodinný celek se stává méněcenným domácím posluhovačem - pouhým dříčem.