KOMENTÁŘE K BODŮM
1.) My sice víme (asi), že NATO na Rusko nechce zaútočit, ale to neznamená, že tomu stejně věří Rusko. Nemusí jít o novou Barbarossu. Ono někdy stačí hypersonická stealth střela, která je za dvě minuty na správném místě v Moskvě. Rusko to bere tak, že pokud se NATO dostane na UA, už tam bude napořád. A jaká bude situace za 20 - 30 let? Kdoví. Ano, NATO je sice 200 km od Petrohradu, na druhou stranu udržitelnost Pobaltí je v případě útoku na Petrohrad velmi sporná. Koridor Suwalki by se stal Dálnici smrti ve velkém (
https://en.wikipedia.org/wiki/Highway_of_Death Mimochodem toto přesně vysvětluje i přítomnost Iskanderů v Kaliningradu. Zatímco v případě ostrého konfliktu může NATO relativně pohodlně přisunout rakety středního a krátkého doletu až na východní hranice Polska a Ukrajiny, do Královce to nepůjde (jako to NATU nepůjde do Pobaltí). Iskandery, které nejsou v Kalingradu teď, se tam v případě války pravděpodobně nedostanou.
2.) Ruská zkušenost s útoky na jejich území, a následky těchto útoků, je tragická a neoddiskutovatelná. A přestože to není populární téma (protože mužik přeci vždy výhradně útočí), tak připomeňme prameny jejich mentality. Nehodnotím, bavím se o chápaní dějin Rusy a o tom, proč je tak chápou oni a tudíž podle toho jednají.
Bezmála 250 let tlaku/nadvlády/kořistění/vměšování (v průběhu času se to různě měnilo) Zlaté hordy, resp. 300 let, pokud započítáme ataky Mongolské říše. Rusy to stálo nesmírné ztráty materiální, lidské, a hlavně "vývojové". 1380 je Rusové porazili na Kulikově poli, ale v podstatě trvalo do roku 1783, než je vyhnali z Evropy.
Už v době tatarských ataků z jihovýchodu útočí ze severu a západu Švédové (poraženi 1240 na Něvě) a Němci s Balty (řád Německých rytířů a Livonci). Poraženi 1242 na Čudském jezeře. O sto let později velké války s Tatary (viz. Kulikovo pole).
Pak přes dvěstě let válek rusko-polsko-litevských (někdy jako rusko-litevské války). Byli to jednoznačně Litevci/Poláci, kdo tu válku začal. Vpády do ruských knížectví od roku 1363 (v době, kdy Rusko na východě válčí s Tatary, kteří by se s Litevci zrovna nemazali), 1368 vyplenění Moskvy a následoval by seznam vypleněných a zničených měst a knížectví, které Vitautas a Gediminas zničili. Takže Rusové lítají od východu na západ, od Kulikova pole k Rjazani a Pskovu. Následuje ne méně, než šest válek, kdy se Rusové s různými úspěchy (danými mj. i aktuální tlakem Tatarů) propracovávají zpátky. Do válek se zapojí i němečtí rytíři.
Tady možná je kořen ruské averze k Západu. Zatímco Rusko na východě a jihu vede krvavé války s pohany za křesťanský svět, západní křesťané jim v kritických chvílích vráží příslovečnou kudlu do zad. Místo aby svolali křížovou výpravu a pomohli jim (Evropa si pak mohla odpustit několik set let válek od Rhodu po Vídeň), Švédové, Livonci, Němci a Poláci jim útočí do zad. Analogie se čtvrtou křížovou výpravou a vyplenění Konstantinopole Dandolem 1204 je zřejmá. Zase nehodnoťme to, prostě ty ty státy se chovaly krátkozrace, ale racionálně a jak musely. Ale z pohledů Rusů je to proradnost a oni nezapomínají. Že to my možná vidíme jinak je vedlejší. Bavíme se o tom, co asi udělají Rusové a k tomu musíme znát JEJICH motivaci, ne naše pocity
Válka končí až na konci 16. století.
Následoval chvíli klid, pak smuta a Polsko opět vpadne do Ruska. 1610 obsadí Moskvu, nakonec válka končí a Polsko si udrží Smolensk a okolí plus další dobytá knížectví. Tady si všimněte, jak krásně funguje, a ze VŠECH stran funguje, že oslabení jednoho státu znamená akci druhého státu vůči oslabenému. Končí Rjurikovci, v Rusku zavládne bordel a zmatek (okořeněný serií neúrod a následných hladomorů) a do nástupu Romanovců nastává tzv. smuta. Pro Polsko signál okamžitě zaútočit. Pak se divte asertivitě Ruska v pomajdanském chaosu.
Romanovci postupně získávají zpět území, o která přišli za poslední války, Poláci se dostávájí do konfliktu se Švédy, do toho povstání Bohdana Chmelnického, díky kterému Polsko-litevská unie přichází o část bývalé Kyjevské Rusi a ta je připojena k Rusku (ne celá, spodek stále mají Tataři).
Zkrátíme to, osmnácté století, Petr Veliký, řeší si Tatary, mezitím Švédové ovládnou víceméně Polsko a mladičký a nesmírně schopný Karel XII ("Carolus Rex" - Sabaton) vletí do Ruska. Nakonec dostane strašně naloženo u Poltavy, což ve výsledku znamená tři věci - do Švédska se dostanou populární masové kuličky Kotbular, Rusové se zastaví až ve Štětíně a před Stockholmem a konečně Švédové se definitivně rozhodnou na nějaké válčení vykašlat. Rusko se poprvé objeví na evropské scéně, jako silný hráč s funkční silnou armádou, kterou začne používat. Objevuje se hvězda Suvorova, zřejmě jednoho z nejlepších vojevůdců dějin. Rusko definitivně na většině "front" přechází z defenzívy a teprve teď se dá hovořit o imperiální politice. Takže nejprve konflikt s Tureckem, kdy Turecko chce Volyň a Rusko přístup k moři. Nakonec to (i díky Suvorovovi) skončí úspěchem Ruska a to získá i zbytek Ukrajiny a Krym. Poláci a Tataři se sem už nevrátí. Války s Pruskem, dělení Polska, kdy je třísetletý nepřítel vyřízen, pak společná akce evropských armád, proti revolučním vládám ve Francii a Itálii (Suvorov překračuje Alpy, dojde s ostatními do Paříže a Francouzi si oblíbí pojem "bistro").
19. století, Napoleon vletí do Ruska, dostane nakonec na kokos, následně rozjetí Rusové (už zase), vletí do Evropy, vyfutrují svými kostmi pole okolo Ústí. Pak se připojí k bojům Srbů, Bulharů, Řeků... s Turky a dávají jim do těla tak dlouho, až už toho má Británie a Francie dost (dvě porážky od Rusů Francouze žerou) a připojí se k Turecku, a všechny tři velmoce vletí na Rusko. Krymská válka, strašné ztráty pro všechny. Rusko sice prohraje, ale Krym udrží a Turci v serii konfliktů z Balkánu mizí.
A pak 20. století.
Proč to píši? Protože pro Rusy jsou z toho zásadní dva momenty či zkušenosti:
2a.) "Každou chvíli k nám někdo vletí a pak je to peklo." Nevím přesně z jakých důvodů, ale většina armáda napadajících Rusko měla tendence chovat se tu drsněji, než jinde (viz Snyderovy Krvavé země). Napadá mě směs dvou důvodů - prostě drsné ruské přírodní podmínky (hlad a zima je silný psychologický aspekt) a za druhé celkem tradiční odpor Rusů i po obsazení území, kde žijí. Partyzáni nejsou vynálezem 20. století a prostě odpor civilů v hladových okupačních vojácích pravděpodobně vyvolává vyšší míru násilí. Můžete to ještě okořenit dle libosti teoriemi o nadřazených rasách a podlidech. Čili historická zkušenost číslo jedna - Rusové nechtějí válku na svém území. Bránit svojí zemi je lepší u sousedů ("U Kábulu se bojuje za Prahu").
2b.) Rusku v případě konfliktu většinou trvá dlouho, než "nabootuje". Než se jejich mírová armáda přepne do bojového módu, kariérní a protekční velitelský sbor je nahrazen sborem se schopnostmi... Prostě scénář je pro ně typický. Začínají serií porážek a ústupů, potom, přecházejí do protiútoku a nakonec vyhrají. K tomu preferují manévrový boj. Jinými slovy jejich strategická doktrína vyžaduje místo pro ústup. Ústup o pět set kilometrů a protiútok o šestset je pro ně drobný taktický taneček. "Úzký" 450-500 km pruh země mezi Ukrajinou a Kazachstánem, s Volhou a Volgogradem, je znervozňuje. V jejich pojetí tu nemají operační hloubku. Což je v situaci, kdy jsou s nimi okolní státy v pohodě, moc nevzrušuje. Ale představa, že mají v Charkově americké brigádní uskupení a vůbec Ukrajinu v NATO je pro ně noční můra. Jestli oprávněně je vedlejší. Bavíme se o jejich motivacích.
3.) Rusko se přes byzantskou Konstantinopoli a Kyjevskou Rus cítí být dědicem křesťanské římské tradice. Z Kyjevské Rusi vzešla podstatná část jejich literatury, odtud se vydali dobývat lesní močály na severovýchodě, kde časem vznikla Moskva, Tver, Jaroslavl... Trvalo jim několik set let, než (ve dvou hlavních náporech) z území bývalé Kyjevské Rusi vyhnali Tatary/Turky (používám tento pojem volně a nepřesně, snad si rozumíme) a Poláky/Litevce. Skutečnost, že je UA samostatná asi ještě jsou ochotní skousnout. Že by ale vstoupila do NATO je pro ně prostě blbá představa.
4.) Je to jen psychologický aspekt, ale i on může být významným prvkem politiky. Situace je teď západními politiky a médii bohužel postavena tak, že pokud se Rusko nebude angažovat, je to díky jeho zbabělosti a díky síle Západu. IMHO Rusko má přisunutá poměrně silná vojska na západ jen proto, aby Ukrajinci nemysleli na nějaké blbosti na Donbase (na Krym snad nepomýšlí), aby jim nějakým novým Debalcevem nebo Ilovajskem připomněli, kdo je hostinský. Bohužel situace se staví tak, že se čeká, že tam Rusové vletí, i kdyby UA nic neudělala. Je otázka, jak se v této situaci bude chovat UA. Zda přijme hru a zkusí nějakou medializovanou akci na východě, aby je donutila reagovat.
Každopádně ačkoliv Rusové mají raději nálepku hrdinných obránců a osvoboditelů, je pro ně mnohem lepší být agresorem, než zbabělcem. To prostě nedají.
Mimochodem v současné době by zájemci a o dění na UA a události příštích týdnů, měli sledovat pohyby 2. Tamanské motostřelecké divize (gardová) a Pskovských výsadkářů. Myslím, že by byli na čele případných skutečně významných akcí.
6.) Rusko horko-těžko dotáhlo vývoj HS zbraní a špičkových AD/AC systémů k úspěšnému konci. Domnívám se ale, že to představuje na dlouho jejich technologický vrchol a že během dekády o pozici špičky přijdou. USA se na HS zbraně vrhly ve velkém.
U tanků je problém, že mají jen velice málo T-90 vybavených kanonem 2A82-1A, schopným používat podkaliberní projektily "Vakuum", které dokáží spolehlivě zlikvidovat libovolný západní tank. A nejde vyřešit pouhou výměnou kanonu. Vzhledem k délce "Vakua" je v podstatě nutná nová věž a nabíjecí automat. Nicméně standardní modernizované T-90 a T-72B3M stačí na cokoliv, co UA může postavit, i na polské Twardy a Leo2A4. Vývoj armaty sice pokračuje, ale zjevně je na druhé koleji. důvod je IMHO mírně znepokojivý: Rusko potřebovalo opravdu rychle zmodernizovat opravdu hodně stávajících Téček. Peníze plus fakt, že Tagil prostě nemá kapacity dělat hloubkové modernizace vyšších desítek a stovek tanků ročně a k tomu rozjet výrobu Armaty. Je zřejmé, že ve vojenských úvahách Ruska není střet s Leo2A7, nebo SEP3 Abramsy na pořadu dne.
Zásadním prvkem ruské strategie je masivní nasazení výsadkových sil. Jsou v tom nejlepší na světě (v zemi, kam na spoustu míst nevedou kapacitní komunikace je to logické). Problém je, že sice mají vyvinuté nové Il-76MD-90A, které jsou velmi dobré, ale nedokáží je vyrábět v tempu, které by stačilo k obnově. Lze čekat, že pokud se něco nestane, přijdou časem o část kapacit nasazení výsadkářů.
X.) Umím si představit tyto podscénáře:
Xa.) Rusko oficiálně umístí svoje jednotky na území povstaleckých republik. Svým způsobem dobrý scénář, který jim umožní ukázat, že se "drsného" postoje Západu nepodělali a který zároveň nemusí nutně vést k ošklivému konfliktu. Prostě zapíchnou vlajku do země.
Xb.) Rusko uštědří Ukrajincům další výchovné Debalceve/Ilovajsk, ať s oficiálně přiznanou přítomností, či bez.
Xba.) K tomuto dojde na základě pokusu UA rozjet trochu víc východní konflikt, aby přitáhli pozornost a peníze Západu (snad ale ví, že si hrají se sirkami u sudu s benzínem)
Xbb.) Vyprovokují to Rusové, aby UA ukázali zač je toho loket a vyslali vzkaz Západu
Xc.) Rusko oficiálně obsadí Donbas a Lugansk, pak proběhne referendum, které ani nebude muset být zfixklované (jako nemusel být Krym) a obě republiky připojí. Toto je nejkrajnější scénář vývoje, který by ještě nutně nemusel skončit úplně velkým průšvihem.
Xd.) Rusko to z obou republik protáhne přes Mariupol na Krym. Zřejmě se zabráním až k Dněpru někde pod Záporožím. Potřeba pozemní spojnice Krymu s Ruskem je často zdůrazňovaná západními medii, ale reálně je to blbost. Krym je připojen mostem (dálnice+železnice+produktovod), problémy se zásobováním už jsou z velké části vyřešeny. Jediný problém je zemědělská voda, ale ta se dá také řešit přivaděčem a nejsem si jistý, že kvůli vodě pro krymské melouny by šlo Rusko do války. Kaliningrad je po dekády od Ruska odříznut mnohem zásadněji a funguje.
Xe.) Obnova Novorosijska (ne města, ale gubernie). Tedy území, které Rusové vybojovali na Turcích. Možná propojení až přes Oděsu. O tomhle ale pochybuji. To bych chtělo i polskou účast, aby si Poláci chtěli vzít zpět Lvov (nebo s tou myšlenkou významně koketovali). A přestože tyto tendence v Polsku jsou, nelze jejich realizaci čekat dříve, než po rozkladu EU, vzniku Trojmoří a Polska jako jednoznačné evropské velmoci. V tuto chvíli to není na stole ani náhodou.