Za všetkým treba v dnešnej dobe hľadať peniaze, ich tok, resp. úlohu, ktorú zohrávujú v súčasnom systéme. Ak sa nám toto podarí zmeniť k lepšiemu, oproti dnešnému chorému stavu, tak možno presmerovanie tokov peňazí dokáže vyčistiť ten Augiášov chliev, ktorý je plný politiky korupcie.
... citácia:
Bender ovšem uvádí jako cíl solidární ekonomie zásadnější překonání současných funkcí systému, které vedou k obohacování menšiny na úkor většiny a návrat k produktivní a životu sloužící funkci peněz. Základní předpoklad je neužívat peníze jako zboží, ale jako prostředek směny a uchování hodnot. I solidární ekonomie užívá peníze jako „kapitál“ k financování budoucích aktivit, ale bez práva na podíl na zisku nebo na úroky.
Alokace kapitálu má být úkolem společnosti, ale neznamená nutně zespolečenštění výrobních prostředků. Solidární ekonomika počítá s pluralitou majetkových forem. Podobný koncept navrhuje i David Schweickart, kterému vyšla na Slovensku kniha Po kapitalizme a lze dohledat záznam jeho pražského vystoupení na TV Solidarita.
Bender za klíčové považuje odstranění úroků a to i ve formě, užívané islámským bankovnictvím, kde jde o sdílení rizik a zisků. Bankovní poplatky spojené s půjčkami by měly být odměnou za službu zkoumaní bonity a investičního záměru a za technické operace a případné riziko nesplacení úvěru. Je to jedno z opatření k přechodu na reálné peníze a souvisí s ním i omezení emise peněz jen na centrální banku.
Miliónové dlhy za Fischerovu kampaň zaplatí rodinný priateľ
Český expremiér dlhoval po voľbách za reklamu približne sedem až osem miliónov českých korún.
PRAHA. Mnohomiliónové dlhy z prezidentskej kampane zaplatí za neúspešného českého prezidentského kandidáta Jana Fischera jeho rodinný priateľ, pražský podnikateľ Tamir Winterstein.
Zajímavý leč trochu delší článek k tématu, který se určitě moc nebude líbit libertariánům, kteří se nás snaží přesvědčit o neomylnosti jejich ideologie.
Michael Hauser: Krize je trojitá a vládne nám zombie
Je mnoho názvů pro současnou dobu a systém, v němž žijeme. Někdo mluví o postindustriální společnosti, někdo o společnosti vědění, jiný o společnosti nadbytku, další o neoliberalismu a další o globálním kapitalismu. V oběhu je několik desítek různých označení. Nyní se do veřejného prostoru dostalo slovo krize a vrhá stín na všechna pojmenování. Ale můžeme ji připojit ke každému pojmenování, takže řekneme, že nastala krize postindustriální společnosti, společnosti vědění, společnosti nadbytku atd.? Jinými slovy, má toto slovo obecné uplatnění, a my se nacházíme v období krize všeho?
Otázka zní, zda se slovo krize přišpendluje ke všem těmto označením, jež jsou napojeny na určité teoretické nebo politické diskursy. Budou např. stoupenci postindustriálního diskursu tvrdit, že postindustriální společnost je v krizi? Je tu jisté sepětí mezi užíváním výrazu krize a tím, v jakém diskursivním rámci se pohybujeme. Tento rámec totiž obsahuje mřížky, jež předem zviditelňují a zároveň zneviditelňují jisté stránky společenské reality. Příkladem jsou čeští neoliberálové, kteří nejdéle ze všech žádnou krizi neviděli, a když ji konečně spatřili, chápou ji jako chřipku, která přejde, ať ji léčíme či ne (V. Klaus).
Právě na neoliberalismu a jeho výpovědích o krizi lze nejlépe pozorovat, nakolik je chápání krize spjato s výchozí teorií a s ideologií. O ideologičnosti neoliberalismu svědčí už jenom to, že žádný neoliberální ekonom si nedokázal představit, že by ekonomická krize mohla nastat. Neoliberální teorie hlásá, že trh osvobozený od státních zásahů směřuje k rovnováze, a takto osvobozený trh se z principu nemůže dostat do krize.
Příznačná byla odpověď na výpadek dodávky elektřiny, který postihl velké části Kalifornie, včetně Sillicon Valey, místa, v níž se rozvíjejí nejmodernější technologie. K tomuto obrovskému výpadku došlo poté, co byly privatizovány rozvodné sítě a klesla míra investic do jejich údržby. Odpověď ze strany neoliberálních ekonomů byla, že tyto výpadky zmizí, jakmile se přikročí k další vlně privatizace.
Jak si to vysvětlit? Jak je možné, že někdo nedokáže vidět souvislost mezi určitým krokem (privatizací rozvodných sítí) a jeho následkem (výpadkem elektřiny), když zároveň musí vědět, že k tak obrovskému výpadku dříve nedošlo? Jaké to je uvažování, když se z této události vyvodí, že privatizace nebylo mnoho, ale naopak málo? Jak že to je?
Jedním z rysů ideologie je to, že určitý postup se vyřadí ze série možných příčin a dostane ochranné pouzdro. Tento rys známe z ideologie marxismu-leninismu. Příčinou hospodářských potíží reálsocialistických zemí byly sabotáže diverzních skupin, dílčí chyby řízení nebo malá osobní iniciativa pracujících, ale bylo vyloučené, aby příčinou byl hospodářský systém samotný. Ani v dobách perestrojky se to nezměnilo. Všechny návrhy končily u různých vylepšení nebo posílení již existujících ekonomických prvků, jako bylo družstevnictví, ale nedotkly se základní otázky, na jakých principech stojí celý systém. Tato otázka by totiž mohla ukázat, že „toto nebyl socialismus“, jak se na začátku sedmdesátých let vyjádřil Roger Garaudy.
Ideologie působí jako zastavení: v určitém bodu je přerušen výklad, neboť se před myšlením rozsvítí červená, přesněji řečeno, nic se rozsvěcet nemusí, protože přímo do myšlení jsou zabudovány brzdy. Všimněme si, jak se mění charakter myšlení, které se stává vítězem, a jeho principy se začínají uskutečňovat. Jak věděl Marx, neděje se to tak, že by myšlenka sama o sobě byla tak mocná, že změní realitu, nýbrž „sama realita musí usilovat o myšlenku“, a jenom tato myšlenka se dá uskutečnit.
Uskutečňovaná myšlenka se v něčem mění, už není jako předtím. Změna se nemusí týkat obsahu, ten může zůstat stejný. Na rovině obsahu jsou její nositelé, teoretikové nebo politikové, třeba i věrní svým zásadám. Co se mění, je forma jejího sebe-vztahu, způsob, jakým přistupuje sama k sobě. Tato změna je způsobena tím, jaký je její vztah ke skutečnosti. Už tu není odstup udržovaný prostým faktem, že je to myšlenka mezi myšlenkami, „pouhá“ myšlenka. Tento odstup se zásadně zmenší a téměř zmizí, jakmile se z ní stane hybná síla skutečnosti.
V tomto okamžiku to již není jedna myšlenka z mnoha, ani jenom myšlenka, která má mezi ostatním hegemonické, tj. vůdčí postavení, nýbrž je to myšlenka-skutečnost. Sociální nebo ekonomická realita se začala proměňovat pod jejím vedením a ona vtiskuje svůj tvar reálně existujícím společenským vztahům. Tak se uskutečnila také myšlenka „svobodného trhu“, která byla pouze součástí akademického světa. Získala moc, kterou neměla, neboť se stala základem hospodářské a sociální politiky, a zasáhla do reálné podoby našeho života.
Jak a proč se mění její sebe-vztah? Za prvé už to není jedna myšlenka z mnoha, nýbrž se v jednom rozhodujícím ohledu stala jedinou. Je to právě ona, která získala moc měnit reálnou podobu společnosti. To poznamenává její sebereflexi. „Svobodný trh“ je dvojí, jednak je to pojem, který je součástí neoliberální či neoklasické teorie, a pak je to svobodný trh jako to, co je třeba uskutečnit. Právě tato ambice a následný proces uskutečňování způsobuje, že se vytváří ona brzda, která zastavuje sebereflexi.
To je obecný problém každé snahy něco uskutečnit. Jakmile přejdeme k praxi a začneme provádět konkrétní kroky, dostáváme se do jiného světa, než byl svět akademických diskusí. Jsme konfrontováni s odlišnou racionalitou, jež je vlastní politickému zápasu. Setkáváme se s tím, co se z akademického hlediska jeví jako iracionální, s polem zájmů a nepsaných pravidel, nebo s podružnostmi, které mohou být rozhodující (zevnějšek politiků, jejich vystupování, styl předvolební kampaně).
Myšlenka se uskutečňuje v tomto iracionálním prostoru. Přestává se jevit jako čistá a posuzuje se jinak. Nejde již o její čistotu, nýbrž o její uskutečnění, a proto je nutné podnikat kroky, které z ní nevyplývají nebo jsou s ní v rozporu. Myšlenka svobodného trhu se v praktické politice prosazovala s tím, že je nutné nadále udržet nebo ještě posílit ochranná celní opatření.
Myšlenka, která se má uskutečnit, se chápe jinak než myšlenky, které zůstávají pouze teoretické. Započítávají se do ní praktické kroky, které ji mohou znečistit. Bez započítání nečistoty by ji totiž nešlo uskutečnit. Je to něco podobného, jako když Aristotelés píše v Etice Níkomachově, že je pošetilé chtít po tesaři, aby pracoval se stejnou přesností jako geometr. Započítání nečistoty do myšlenky pak samozřejmě mění její sebereflexi. Její stoupenec neposuzuje praktické kroky učiněné při jejím uskutečňování tím způsobem, že je hodnotí podle bezprostředního obsahu myšlenky, a pokud se s ním neshodují, tak je odmítne a chce politiku čisté myšlenky. Započítává do ní možné znečištění jako nutnou daň za její uskutečňování.
Proto se lze ptát, zda samotné uskutečňování nedává každé myšlence určitý ideologický prvek, který způsobuje, že nevidíme či přehlížíme nesoulad mezi slovy a činy. Tento ideologický prvek se dá jen těžko odstranit, dokud určitá myšlenka má moc utvářet společenskou realitu. Ideologie by pak byla nutným efektem uskutečňování myšlenky. Klasickou terminologií řečeno, ideologie vzniká jako vedlejší produkt spojení teorie s praxí.
Ale mezi stoupenci určité myšlenky vznikají dva proudy, jakmile se objeví fenomény, které jsou s ní dlouhodobě v rozporu. Ekonomická krize nyní působí jako prubířský kámen těch, jejichž východiskem je neoliberalismus. Jedni jako Gordon Brown o svobodném trhu příliš nemluví a raději hovoří o roli technologií a na vědě založených inovacích, které mají být novým motorem ekonomiky Velké Británie. Jiní jako Martin Feldstein (bývalý hlavní ekonomický poradce Ronalda Reagana) nadále obhajují Reagana a Thatcherovou a odrazují od toho, aby se Velká Británie vrátila před thatcherovskou éru.
Tak můžeme sledovat, co ekonomická krize způsobila neoliberální myšlence. Její stoupence postavila před dilema: věřit v ní nebo nevěřit, když přibývá jevů, které ji zpochybňují? Je možné, že pro některé stoupence vystupuje neoliberální myšlenka jako hegelovský objektivní pojem. Není to výsledek myšlenkového procesu na straně subjektu, nýbrž výsledek pohybu objektivního ducha. Popírat myšlenku svobodného trhu je nerozumné. Svobodný trh je ztělesněním Rozumu: nemůže neexistovat. Kdo se jej pokouší omezit, jedná nerozumně, a pokud jej omezí nebo dokonce „překoná“ v podobě plánované ekonomiky, je to vpád iracionality, který bude ztrestán. Následkem jeho omezení je ekonomická stagnace, kterou v sedmdesátých zažily sociální státy, následkem jeho „překonání“ je rozpoutání běsů totalitarismu.
Pokud však samu neoliberální ekonomiku provázejí jevy, jako je stagnace nebo krize, jak se to hegelovským neoliberálům jeví? Na vině nemůže být sám svobodný trh, vtělený Rozum, nýbrž něco jiného. A tím je to, že tento vtělený Rozum se kvůli nejrůznějším omezením nemohl zcela rozvinout. Proto hegelovští neoliberálové mohou tvrdit tak nepochopitelnou věc, že ekonomická krize nepochází z toho, že trh byl osvobozen, ale naopak z toho, že byl spoután. Ekonomická krize nemůže být nic jiného než upozornění Rozumu, že to, co je rozumné, není dosud skutečné. Ti, kteří Rozum nechápou, kladou svobodnému trhu překážky, aniž vědí, co činí.
Hegelovští neoliberálové proto odmítali politiku záchrany bank pomocí finančních injekcí z veřejných rozpočtů i jiná opatření, jako bylo šrotovné. Jejich odmítání se může jevit jako příliš riskantní. Co když bez pomoci státu začne finanční sektor opravdu kolabovat a s ním i celá ekonomika? Jenže to je z hlediska hegelovského neoliberalismu nemožné. Tak to nikdy nebude, protože svobodný trh je nejrozumnějším regulátorem ekonomického života.
Co o tom říct? Dogmatismus? Ideologie? Iracionalita? Nebo uplatnit Popperův kritický racionalismus, podle něhož je neoliberalismus příkladem teorie, kterou nelze falzifikovat, a tudíž je to teorie nevědecká, uzavřená a v zárodku totalitární, jak na to upozorňuje George Soros? Tyto pojmy se však dají použít jen částečně, protože, jak o tom byla řeč, ideologičnost se pojí ke každé myšlence, kterou se někdo snaží uskutečnit. Odpověď hledejme spíše v tom, zda se neoliberalismus dá reformovat. Pokud jej tak jako Soros označíme za nástupce marxismu-leninismu, pak se ptejme, zda by v dějinách neoliberalismu mohla nastat obdoba dvacátého sjezdu KSSS, na němž Chruščov kritizoval stalinistickou praxi. Provedou někdy neoliberálové obdobnou kritiku praxe neoliberalismu?
Stoupenci neoliberalismu, kteří rozpoznávají souvislost mezi neoliberální politikou a ekonomickou krizí, mluví o potřebě nových technologií nebo o inovacích. Nepředkládají však reformu neoliberalismu. Snad jsou i ochotni připustit, že neoliberalismus je v krizi, ale většinou to chápou jako ztrátu důvěry v neoliberalismus.
Je tu zvláštní odpojení. „Kritičtí“ neoliberálové mluví o změnách, ale ve své politické praxi, v níž hraje roli myšlenka-skutečnost, se nadále řídí klasickými neoliberálními recepty. Záchranná opatření určená bankovnímu sektoru pojímají jako chvilkové vybočení, jako výjimku nutnou v daném okamžiku, která umožnila další běh neoliberální myšlenky. Jako by předpokládali, že základy jsou zdravé a po chvilkovém zakolísání se opět vše rozběhne jako dřív. Začíná se pak prosazovat rétorika trpělivosti, která se používala v minulém režimu. Buďte trpěliví, blahobyt přijde, ale bude to trvat léta, desetiletí. Ale nemůže nepřijít.
O čem to svědčí? O tom, že myšlenka v procesu uskutečňování se dostává do fáze, v níž jí její stoupenci přestávají věřit, nebo přinejmenším nevěří v její bezprostřední účinnost, ale jednají, jako by jí věřili. Je to proto, že myšlenka v procesu uskutečňování má ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukazuje její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Je to magnetismus působící i poté, co určitá myšlenka byla oficiálně pohřbena. New York Times v roce 2008 vydal úvodník nazvaný „Pohřební řeč na neoliberalismus“, ale politická praxe se neoliberální myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie.
Zde se vyjevuje jeden zarážející rys dnešní ekonomické krize. V dějinách kapitalismu je to čtvrtá velká krize: první byla krize sedmdesátých let 19. století, druhou byla krize roku 1929, třetí byla krize sedmdesátých let 20. století. To nové na krizi roku 2008 je, že vládnoucí ekonomická doktrína nedokáže vytvořit program, který by dával naději na její překonání. Chybí obdoba Rooseveltova New Deal, a nakonec všichni se ve své politice chovají tak, jako by krize měla jednoho dne sama odejít.
Nacházíme se v situaci, kdy se krize zdvojuje. Je tu jednak krize ekonomická a jednak krize ekonomických teorií. Všichni víme, že tu je krize, ale nevíme, jak se z ní dostat. Nejvíce neznepokojuje samotná krize, ale právě tato nemohoucnost a odevzdanost, která svědčí o paralýze teoretického myšlení i praktické politiky.
Někdo snad namítne, že jsou návrhy, jak krizi překonat, počínaje keynesiánskými a radikálně alternativními konče. Jenže pak je otázka, proč se ani ty nejvíce umírněné návrhy nezačaly uskutečňovat. Krize trvá od roku 2008 a dosavadní kroky (sanace bank) nic nevyřešily. Proč se vždy narazí na určitou překážku, která je zastaví na samotném počátku? Když Obama začal prosazovat určité keynesiánské postupy a během jednoho roku se ukázalo, že povzbuzují ekonomiku, přesto od nich pod politickým tlakem ustoupil. A proč se naopak Rooseveltovi podařilo v krátké době prosadit New Deal?
A jak je možné, že se v mnoha zemích zvedá masový odpor proti neoliberálním škrtům, a vždy vyvstane určitá překážka, která zabrání, aby se tento odpor přetavil do politické a ekonomické praxe? Mohutnost demonstrací a stávek láme historické rekordy, ale nic se nemění: jako by se neuskutečnily. Den poté se vše vrací do starých kolejí a nanejvýš se nějakou dobu udržují různá alternativní fóra. Nejsme jenom v krizi ekonomické a v krizi ekonomické teorie, ale též v krizi odporu. Dá se říct, že krize není dvojitá, nýbrž trojitá.
V čem potom tkví překážka, která nám brání překonat tuto trojitou krizi? Tato překážka snad souvisí s tím, že i když odmítneme neoliberalismus, ba kritizujeme kapitalismus, přesto jednáme tak, jako bychom v neoliberalismus věřili. Naše jednání se vždy v určitém bodu zastaví, např. v bodu, po němž následuje zpochybnění stávající podoby kapitalistického vlastnictví. I radikální kritika se stále pohybuje na území vymezeném neoliberalismem.
Překážka, která se začne rozpouštět snad jenom tím, že znovu uvěříme ve svou svobodu a budeme jednat tak, že zneviditelníme neoliberální myšlenku, a vůbec celý vládnoucí řád idejí a praktik. Že budeme jednat, jako by neexistoval.
Vyšlo ve sborníku "Krize, nebo konec kapitalismu?" (J. Pehe ed.)
Zdravím tě Covere72: - tím článkem jsem to tu chtěl trochu opět oživit a trochu tě popíchnout (podle tvé komplexní a rychlé odpovědi se to i podařilo ) - postnul jsem to z nějaké levicově orientované stránky, ale rozhodně ne vše lze šmahem odmítnout.
Od té doby, co tady proudila naše debata jsem nad tím přemýšlel a mám z "konceptu" libertariánství pocit, že je to jen zrcadlový obraz marxismu-leninismu - extrémní/utopistická levicová ideoloie vs. extrémní/utopistická pravicová ideologie.
Její autoři více či méně mají dobré úmysly, ale v reálu by vybudování lidské společnosti založené na jejich ideách vedlo ke katastrofě. Autoři z obou pólů jaksi nepočítají s nesmírnou složitostí lidské společnosti, která si moc nezadá s počasím na této planetě - na jak dlouho umíme i při použití nejdokonalejších počítačů, matematikých modelů a satelitů předpovědět počasí?
Jeden náš kolega mi vysvětlil, že libertariánství je především protipól k socialistické a komunistické propagandě - tento argument svým způsobem chápu. Jako ideu, která má za úkol demontovat silný "národnostní" stát a vydat tak lidi zájmům nadnárodních firem už podstatně méně - v dobách kolonizace "Divokého západu" mohly fungovat jednoduchá a na přirozených principech založená společnost fungovat velice dobře. V době nástupu totalitárního kapitalismu a nezpochybnitelné a výrazné role velmi omezeného počtu nadnárodních korporací, v jejichž rukou se naakumulovala většina světového bohatství je to ideologie velmi nebezpečná, protože jde ve svém důsledku na ruku tém nejmocnějším lidem, kteří svobodu (osobní majetek, zbraně, skutečnou demokracii) prostých lidí považují za něco zcela zbytečného.
Po sedlácku řečeno si libertariáni kakají do vlastního hnízda, bohužel to jaksi nevidí.
Jen poznámku na závěr - když se řešilo v jiém vlákně kam emigrovat, tak jsi si vybral v Evropě Norsko a Švýcarsko, což jsou příklady mimořádně občansky angažovaných zemí a Norsko dlouhodobě patří mezi "nejsocialističtější" státy na světě, přesto jejich přístup ke zbraním patří mezi ty "nejliberálnější" (beru v potaz Evropu).
Je vidět, že mlžení o příčinách současného hospodářského poklesu se daří.
Skutečné důvody překvapivě zazněly i v běžných médiích, ačkoliv se nesetkaly s výraznějším ohlasem.
Začalo to už v 80. letech a pokračovalo za vlády Billa Clintona.
Zjistilo se, že Afroameričané jsou nepoměrně méně častými příjemci hypoték, a aby
se to zvrátilo, byly vytvořeny vládní agentury Fannie Mae a Freddie Mac, které byly od bank
ochotny vykoupit jakoukoliv hypotéku.
Banky se zcela logicky rozhodly, že když je možnost jakoukoliv hypotéku okamžitě prodat a něco na tom vydělat,
není nadále důvod nedávat hypotéku komukoliv, kdo si o ni řekne.
Vládní agentury si hypotéky nenechávaly, ale vytvářely z nich neprůhledné balíčky, které dál prodávaly na finančním trhu.
Větší množství hypoték, vyvolalo větší poptávku pokoupi nemovitostí, což vedlo k růstu jejich cen.
Vše dobře fungovalo, do té doby než začli mít méně bonitní klienti, kteří si hypotéku neuvážlivě pořídili, problémy s jejím splácením. Když jich trochu přibylo, někdo se zeptal, co je obsahem těch neprůhledných balíčků.
Došlo k jejich výprodeji a následné přiškrcení hypoték k menší poptávce, poklesu cen nemovitostí a problémům dalších lidí u kterých při nesplácení hypotéky prodej domu nestačil na splacení.
Následně došlo k poklesu stavebnictví, k poklesu výroby automobilů (lidé měli méně peněz a někteří lidé v dobrých letech růstu cen nemovitostí použili takzvanou reverzní hapotéku na koupi auta) tedy i poklesu celé ekonomiky.
Při poklesu ekonomiku = poklesu HDP roste poměr státního dluhu k HDP a poklesu výběru daní, takže se přišlo na to, že některé státy nejsou schopné splatit své dluhy, a státy, které si již nemohly půjčit a současně získávaly stále méně z daní musely snížit své výdaje, což vedlo k dalšímu poklesu ekonomiky.
Důvodem současného poklesu hospodářství opravdu není pouze a jen nedostatek regulace (= státních zásahů) do ekonomiky, ale v jistém smyslu právě státní zásahy deformující trh byly příčinou.
Jinak státní regulace v určité míře jsou potřeba (= je třeba nastavit pravidla soutěže(mimo jiné aby bylo možné nabídky na trhu srovnávat), a také nastavit pravidla monopolům = vodovody, elektrická síť, radiokomunikace=omezené radiové spektrum), a některé sektory nejlépe fungují v rukou státu (zdravotnictví, sociální péče, ..), ale jinak co se dá by mělo být v rukou trhu.
Jako příklad uvádím návštěvu jedné ruské delegace v New Yorku v 80 letech, kde se jeden člen velmi divil a ptal se, který úřad řídí zásobování chlebem v New Yorku, protože ho je ve všech obchodech dostatek.
To Cover72: Škoda že jsi to smazal, byly tam i velmi dobré argumenty, nad kterými se dalo diskutovat - myslím si, že svět není černobílý, jak se snaží prezentovat hllavně média a politici. Samozřejmě i osobně je dost obtížné se oprostit od ideologickéh balastu, což rozhodně není vždy možné.
Problémem třeba na D-Fens diskusích je to, že je to spíš "klub" více až extrémně pravicově smýšlejících individualit, které mají svoji ideu a "levicověji" smýšlející diskutér je v podstatě nevítaná "škodná", která ruší obraz ideálního/idealizovaného světa.
Bohužel do značně umělá a přespříliš zjednodušující polarizace obrazu "pravice" - "levice" patří spíš někam do 19. století. Kromě hloupých novinářů mají tyto dávno zastaralé teze často v ústech zástupci libertariánů, kteří mají problém akceptovat jasný fakt, že "socialistický" stát neznamená jaksi automaticky stát neprosperující, nedemokratický, nezkorumpovaný či zakazují lidem osobní vlastnictví zbraní. Naopak řada nejvíce "socialistických" zemí drží nejvýš prapor svobody a demokracie, která je v posledních letech pošlapávána v řadě zemí Evropy, ale i v USA.
Jak zmínil mischanek zmíněné projekty - ty jsou třeba i na mne přespříliš utopistické, ale jeden fakt v nich je jasný. Za posledních 50 - 80 let se efektivita práce a hlavně produktivita díky zavedení nových technologií mnohonásobně zvýšila (průměrně se uvádí 8x). Máte však pocit, že se adekvátně tomu zvýšila životní úroveň "průměrného" Evropana? Jedna z věcí co akcelerovala, tak je rozdíl platu mezi průměrným zaměstnancem podniku a managererem podniku. Ještě v 80. letech bral manager v běžné firmě asi 8x větší plat než průměrný dělník (což je samozřejmě v pořádku - přirozená "nerovnost pozic"), ovšem momentálně je rozdíl už více než 500x (to prof. Kellner nazývá "nesouměřitelnost pozic"). Takovéto rozvírání sociálních nůžek k ničemu dobrému vést nemůže, navíc systematická likvidace střední třídy, která je motorem ekonomiky a politické stability pozitivní vyhlídky rovněž nedává.
Rozhodně by tu byl potenciál na určité zkrácení pracovní doby za zachování stejných finančních podmínek, ovšem to by manažeři přišli o část svoji "zasloužené" odměny a navíc v době globální ekonomiky a nadnárodních korporací a slabých států a občanských uskupení obecně je prosazování takovýchto sociálních výdobytků dost velká utopie - bohužel .
Maximus a teraz niečo na lavicovú tému: v jednej boľševickej krajine si ľudia odhlasovali že manažér môže mesačne dostať maximálne 12 krát viac ako ten čo v danej firme najmenej zarába a táto lavicová boľševická komunistická krajina sa volá Švajčiarsko
To big bang: Tomu já říkám návrat k tradičním hodnotám .
Problém neoliberálního či dokonce libertariánského přístupu je ten, že přestali počítat s reálnou liskou společností a na masivní protesty pracujících či dokonce hladové bouře se v Evropě zapomnělo - až zase nastane sociální chaos se všemi negativními ekonomickými důsledky, tak s velkou slávou začnou politici kvákat o nutnosti restaurovat ideu potřebnosti sociálního státu.
Problém této republiky není existence socíálního státu, jak se nám snaží nalhat ti nahoře (sociální stát nás totiž stojí ročně +- 100 miliard (bez nákladů na důchody), ale to nejsou jen ty "proklaté" sociální dávky, ale také nemocenská, rodičovská, dávky zdravotně postiženým, příspěvek na péči, podpora v nezaměstnanosti, ...,), ale problémem určitě je korupce, tj. závažná kriminalita těch "nahoře", která tento stát stojí minimálně 100 miliard ročně (ZLODĚJ KŘIČÍ CHYŤTE ZLODĚJE).
Co bude účinnější a efektivnější terapie - zbourat sociální stát, nebo vyhubení parazitů na klíčových pozicích, kteří nás stojí víc a z ušetřených peněz stejnak část vždy odkloní do svých kapes?
Edit: Tím nechci tvrdit, že sociální stát by se měl reformovat k větší efektivitě a vyšší schopnosti motivovat lidi pracovat (i kdyby měli čistit nezaměstnaní okolí cest či zametat chodníky).
Tento stát má potenciál na to, aby jeho lidé měli životní úroveň Norska, bohužel ke své velké škodě lidé stále dokola volí politiky, jejichž morální hodnoty a jimi nastavená míra korupce je na úrovni Ghany.
vidíš nějakou cestu jak z tohohle kruhu vykročit?
mám pocit že na volebních lístcích jsou pouze ti, které je nám dovoleno volit, a ani kroužkovací "revoluce" na jejich sviňárnách nic neumenšila...
Maximus Nórska to určite nie, ale životnú úroveň Britov alebo Írov by ste bez parazitov v politike a velkobiznise(korupcia a klientelizmus) a pristrihnutím krídelok západným korporáciám a podporou domáceho dokázali mať ľavou zadnou(pravičiari čítajte pravou zadnou)
To sigmark: Politická garnitura dělá maximum pro to, aby pořádky zůstaly pokud možno vždy při starém. Pro mě jsou v současnosti morálně odepsané všechny tradiční politické strany a to včetně KSČ. Snad se objeví či vyprofiluje nějaká minoritní strana, která strhne dav, bohužel VV toto nadšení pro nové strany dost podkopaly. Podle mne ale VV na sobě nemají rozhodně tolik "hnoje", jak se je snaží líčit média v rukou tradičních partají. Bárta jako ministr udělal kus dobré práce a je škoda, že byl na ministerstvu dopravy tak rychle odstaven, ovšem v tomto státě se tomu ani nějak nedivím.
Pak je tu otázka vzniku od základu nové politické strany, která by musela být nekompromisní i k vlastní členské základně - morální a politické ideály TGM a autorů ústvy USA by musely být hlavní prioritou. Otázku vzniku možnosti nových stran, které třeba jednou skutečně nahradí tu kmotrovské vlčí smečky bych dal raději do samostatného vlákna.
To big bang: To Norsko a Afrika byla parafráze na skutečný výrok jednoho amerického ekonoma na téma reálných možností ČR. Bohužel potenciál Norského standartu jsme propásli díky Klausovi a jeho zlodějským kamarádíčkům, takže pokud zapnem nyní, tak životní úroveň UK by nebyl problém, pokud zůstanou pijavice u moci ještě nějaké to desetiletí, tak nás čeká životní úroveň obyvatel Ghany .
Potencialy? Norsko? To je prave priklad zeme, ktera ac vyhrala fosilni jackpot nebo ne tak ma nejakou vnitrni pater a kontinuitu. Norsky narodni fond recykluje prijmy z ropoplynu do vladnich papirku hegemona a do akcii, takze ten fond v podstate neexistuje, jednoho ne prilis vzdaleneho dne Norove pres noc zjisti, ze +95% tech prachu je fuc, respektive "kamarad" hochstapler z poza oceanu si z nich poridil yachty v Karibiku, sruby ve skalistejch, tryskace u expatskeho residencniho komplexu v Uruguay atd. Ale pointa je v tom, ze i pres tuto dardu Norove diky tradici, pateri a vyhodnemu pomeru ks cloveka vuci prirode celkem dobre zas preziji, alespon komparativne k jinym..
Podivejte jak s jackpotem tezby zlata a stribra nalozili "Cesi" ve stredoveku, neudrzeli pak ani vlastni stat, koncem renesance si museli pozvat/zvolit rakusaky (predtim polaky a jeste predtim lucemburcany) no a pak z toho byla na par set let provincni zalezitost. Jen diky globalizaci (TGM a emericani - docasne oslabeni teutoncu) vyuzite okenko urcite emancipace a po druhe valce zas utrum. Proste jeden sok za druhym a vlastni orientace v tom nic moc.. takze z toho bych vychazel zda vubec ma smysl v nektery oblastech, kde je min. podhlodana schopnost historicke sebeorganizace o zasadnejsi alt. usilovat.
ps UK se riti nepovolenou rychlosti na uroven "mocnosti" 3-4.kategorie a s tim souvisejici vyhled na zivotni uroven..
Zrovna severské státy, bych jako vzor nedával. Dneska jsou na tom sice ekonomicky nejlépe v evropě, ale ještě na konci 19.století byl takový island bezmála nejchudší zemí Evropy a byla to okrajová zdegenerovaná díra a to i z pohledu dánů (pod které island spadal až do druhé světové války). Norsko na tom bylo obdobně. Tyhle státy sice dosáhly velkého bohatství a prosperity, ale trvalo nějakou dobu trvalo, než se vůbec vyrovnali s nově nabytým kapitálem. Švédi mají výhodu v tom, že se přes ně neprohnala válka už pěkných pár set let (od ztráty Finska a Estonska) a tak se jejich firmy mohly poklidně rozvíjet, stavět na tradici a kontinuitě. Ještě v padesátých letech se od nás švédi učili, jak se dá budovat průmysl v malé zemi (měli sme obdobný počet obyvatel).
Ve střední evropě, přes kterou se prohání každých pár desítek let nějaká politická nebo jiná změna, se dá těžko prosperovat a něco budovat. Seveřané jsou jednoduše vzato mimo hlavní dění a tak prosperují (pokud pominu přírodní bohatství jako plyn, ropu atd.)
I tak mi to přijde jako bláhovost. Norové mají plyn, ropu a kdo ví co všechno ještě. Co máme my - trochu uranu a uhlí... Angličané mají cennou už i jen samotnou značku made in england atd. které přidávají na hodnotě.
Co se možného blahobytu týče, koukal bych spíš na země které nám jsou podobnější i počtem obyvatel, přírodními zdroji atd. - třeba takové Rakousko. Přijde mi hodně ujeté myslet si, žebysme my mohli někdy mít někdy stejnou životní úroveň jako největší ekonomiky Evropy (!) takové úrovně bychom nedosáhli ani kdyby tady neúřadovali komunisté, nacisté atd. sme malý stát a tak máme jisté mantinely. Nejde všechno házet na korupci (ta je všude)
To bych nesouhlasil, pokud by teoreticky náš stát byl opravdu chytře řízen, tak bychom mohli dosáhnout nejméně mezi 10 nejvyspělejších zemí (jako za 1. republiky). Minimálně pokud by se s tím chytrým řízením začalo v roce 1990. Podívejte se, co dokázaly státy s horšími výchozími podmínkami, než my a i u nich jsou určitě v řízení velké rezervy. (Singapur, Lucembursko, Švýcarsko, Chile, i to Rakousko, Finsko, Estonsko)
U těch států mám na mysli třeba určité období, nemusí to být nutně současnost.
Třeba Singapur nemá prakticky nic(půda, suroviny, prostor), původně jen přístav a daří se jim. Mimo jiné tam mají daně pro firmy první 3 roky a prvních 100 000 dolarů 0%, pro malé firmy 8,5% a pro velké firmy 17%. http://www.podnikanivusa.com/2010/07/06 ... singapuru/
Nebo třeba Rakousko a Švýcarsko s poměrně neúrodnou krajinou.
Je samozřejmě třeba vzít v úvahu 40-letý náskok Rakouska, ale ani nyní to pro nás nevypadá dobře, především kvůli privatizaci většiny ekonomiky do zahraničních rukou. České podniky jsou pro zahraniční vlastníky především dojnou krávou a ty peníze pak v Česku citelně chybí.
Teď hodně cestuju po Evropě a řek bych (když pominu různé studie), že naše země na tom není tak špatně jak si mnozí myslí a třeba takový sever jde momentálně dost do kytek (tradiční severské značky mají problémy ať už je to NOKIA nebo SAAB a daší).
Dle mého kdyby u nás nebyla korupce tak klidně předstihneme i ty Rakušáky (s pracovitostí jsme na tom možná lépe jak Němci oni totiž zas tak nedřou, ale asi míň kradou nevím ).
I s přistěhovalci z rozvojových zemí to u nás opravdu není tak zlé jako jinde (ať už je to UK, D, F nebo SW ).
) - postnul jsem to z nějaké levicově orientované stránky, ale rozhodně ne vše lze šmahem odmítnout.
.
.
(s pracovitostí jsme na tom možná lépe jak Němci oni totiž zas tak nedřou, ale asi míň kradou nevím 
).
).