mhi píše: ↑22.02.2023 11:50
Vzhledem k tomu, ze v populaci se rika je mezi 3-15% lidmi s NDE, uz by tu statisticky mel nekdo pomalu ozvat, ale asi nechce. Skoda.
protoze na tyhle jevy se spolecnost diva zkrz prsty, tak lidi radsi mlci aby nebyli "za blazny". Uplne stejny, jako kdyz pilot videl UFO - dobre vedel ze kdyby to nahlasil, psychiatr uz se potara aby si uz nikdy nezaletal.
Omyl nasi civilizace je zbozsteni soucasne vedy - tedy pocit ze mame vysvetleni na vsechno. Zdaleka ne.
F-35 je neviditelne letadlo a proto ho cinske, ruske a iranske radary nemohou videt. Kdo tvrdi opak, je dezolat.
Trace píše: ↑28.07.2023 22:47
Omyl nasi civilizace je zbozsteni soucasne vedy - tedy pocit ze mame vysvetleni na vsechno. Zdaleka ne.
Právě proto, že jsem si NDE i OBE důkladně vychutnal na vlastní duši, přirozeně jsem se snažil nalézt vysvětlení tohoto jevu.
Na základě svých vlastních experimentů i opakovaných zkušeností, na základě studia veškerých mi dostupných pramenů a podkladů jsem dospěl k vysvětlení, které se mi jeví být nejpravděpodobnější.
Odkazovaný necyklopedický článek je tímto mým vysvětlením NDE/OBE.
Exaktní vědecký (evidence based) přístup k problémům považuji za optimální pro jejich vysvětlení. To není zbožštění. Právě proto, že poznání nemá hranic, vědecká vysvětlení nemohou být nikdy definitivní, pouze v danou chvíli ta nejlepší z možných.
Tož tak asi.
Když je zle, je to vlastně fajn, protože by mohlo být i hůře.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Foxy, kdyz uz jste venoval tolik casu soupisu clanku o NDE, nechcete ty zazitky popsat i jak jste je vnimal? Myslim tim "ze sveho pohledu, co jsem vnimal a citil" (tzn. fenomenologicky). Bez snahy najit v tom nejaky smysl.
Osobne mam trosku problem s neurovedci, kteri rikaji "jak co je" ... protoze po takovych tvrzenich najednou prijde zprava typu "a se SSRI je vsechno jinak" . Myslim, ze soucasny stav poznani nema sanci exaktne popsat NDE ani OoBE.
Ono to je asi hodne individualni, nekteri lide v tom najdou Boha (v jakemkoliv vyznamu), nekteri jen umirajici neurony. Nebo cokoliv mezi tim, nebo v tom taky ten smysl hledaji po zbytek zivota.
mhi píše: ↑29.07.2023 18:41
Foxy, kdyz uz jste venoval tolik casu soupisu clanku o NDE, nechcete ty zazitky popsat i jak jste je vnimal? Myslim tim "ze sveho pohledu, co jsem vnimal a citil" (tzn. fenomenologicky). Bez snahy najit v tom nejaky smysl.
Fajn. Nebudu to tu zahlcovat sáhodlouhými texty, opět použiju to, co už jsem vložil jinam. Berte to jako podklad pro další diskusi a doplnění/upřesnění toho, co odkazuji.
Jsou to mé vlastní zaznamenané prožitky, které jsou snadno dostupné on line bez přihlášení. V případě zájmu mohu doplnit i tím, co v odkazovaném není zveřejněno, ale týká se problému NDE / OBE tak, jak jsem jej měl možnost poznat.
Tož si to užijte.
Když je zle, je to vlastně fajn, protože by mohlo být i hůře.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Starý anesteziolog a neurolog Hameroff má na tyto věci slušnou vědeckou odpověď bez pochybných termínů, na základě analýzy těchto zážitků u svých pacientů, u kterých ajko anesteziolog byl. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-cas ... prava.html
JOBU píše: ↑02.08.2023 8:19
A všimol si si, aké odkazy tam máš?
Všiml. A taky se hned zmíním proč právě ony.
Uvedení:
Jak to vše začalo.
Léto, lázně, myslím že Mariánské. Jeden z pramenů. Do země je zapuštěna kruhová mísa, nebo spíš malý mramorový amfiteátr, protože se dá dolů sestupovat jako po schodech. Uprostřed je takový skleněný válec, ve kterém divoce bublá minerální voda, tryskající z podzemí, a vytékající z kovových hubiček, kde je jí možno zachytit a pít.
Obě ruce mám nad hlavou, protože se držím za ruku táty a mámy. Tak velký jsem byl tenkrát. Sestupovali jsme po schodech, příliš velkých pro mé malé nohy, a tak mě drželi pevně. Byli už jsme dole, když jsem pocítil, že se se mnou něco děje. Cosi kyselého a škrablavého mi vnikalo do krku a nutilo ke kašli. Nadechl jsem se, ale v tu chvíli jsem pocítil zvláštní, dosud nepoznaný pocit, rozlévající se po celém těle, od špiček prstů, přes napjaté paže až k nohám, které najednou byly vratké a vrávoravé. Ve tváři jsem pociťoval ošklivé horko, a strašnou bolest, jak mě táta s mámou táhli za široce roztažené ruce někam vzhůru, a ta bolest se najednou změnila v něco krásného, co jsem neznal, ale moc se mi to líbilo. Vznášel jsem se na rozepjatých rukách pohádkovou krajinou, a to napnutí rukou bylo tak krásné, že bych ho chtěl pořád a ještě víc. Moc se mi líbilo, jak letím vzduchem a koukám, jak tam dole táta s mámou táhnou kluka co se nehýbal a chtěl jsem na ně zamávat, ale nešlo to, protože jsem měl roztažené ruce a visel za ně, abych nespadl dolů. A pak jsem ležel na trávě, snažil se zvednout a pořád jsem přitom padal, a bylo to legrační a já se smál, ale máma s tátou ne, jen se dívali a vůbec se nesmáli a mě bylo tak hezky.
Tak tuhle zasutou vzpomínku jsem v sobě někde nosil, a kousek se mi z ní vybavil při mých hrátkách s dechem. A ona se skutečně vyloupla, se všemi dojmy z té doby, jasná, jako by to bylo včera. Ano, bylo to tak.
Mámy už jsem se zeptat nemohl, ale táta si vzpomněl, že když jsem byl mrňous, k něčemu takovému skutečně došlo, že si na něco takového taky vzpomíná.
Jenomže ta dávná událost byla pro mne formativní. Až později jsem zjistil,že tohle bylo přesně to, co se dnes nazývá NDE a OBE. Přičemž to byl prožitek hluboce positivní.
Je li kde zdroj libých pocitů, přirozenost lidská i živočišná pudí jedince k jejich vyhledávání.
Prožitek sestupu za hranu vědomí, na křídlech té profláklé NDE, je nesrovnatelný s čímkoli jiným. Za dlouhá léta své existence jsem si tyhle sestupy nejen vychutnal až na doraz, ale současně jsem hledal vysvětlení proč to tak je, co se za tímto zvláštním fenomenem skrývá a proč je tak neodolatelný.
Právě v tom prvotním prožitku tak mám vysvětlení pro svou podivnou zálibu v hrátkách s dechem, pro svou podivnou afinitu ke kysličníku uhličitému, a taky pro zvláštní přitažlivost, kterou dodnes mám k někdy až extrémnímu cvičení na hrazdě, která je pro mě i místem relaxace a uklidnění, a kvůli které musím nosit zbytečně velké košile.
Základní poznatek z toho všeho je zhruba tento: Ať již sestupuji za hranu vědomí jakýmkoliv způsobem, kteroukoliv cestou, výsledný prožitek je stejný. Je to svět, kde výtrysky bolesti se mění ve výtrysky rozkoše, kde nastává prožitek nekonečné expanse vědomí a kde se dotýkám toho, co by bylo možno nazvat nirvanou. Je možno nahlédnout, ale nikoliv vstoupit, protože od jisté hloubky ponoru už není cesty zpět.
Něco z toho je obsaženo v mých necyklopedických odkazech. Další mohu uveřejnit přímo - případně dát odkazy na články v Encyklopedii psychotropních rostlin, kde je však přístup skryt za nutností předchozí registrace.
Tož tak asi.
Když je zle, je to vlastně fajn, protože by mohlo být i hůře.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Muzete prosim rozebrat i ty 'hratky s dechem' ? Jednak popsat co musite delat, abyste se (ted si domyslim) dostal do zmeneneho stavu vedomi a jak to pak vypada (fenomenologicky + jestli to mate nejak pod kontrolou, tzn. muzete si privolat treba nejake obrazce, "nebyti", nebo naopak "splynuti se vsim", "svetelny zazitek", jestli u toho mate to svetlo personifikovane, pocit prijeti/lasky, atd.).
Mimochodem, zarazi mne jedna vec, kolikrat jsem mel "snadno" pristupne ruzne fenomeny z NDE (a ruznych intoxikaci, typicky LSD - ale bez te intoxikace, vzdy v noci, ve spojeni se spankem/usinanim). Mate to taky tak?
Foxy píše: ↑05.08.2023 18:06
Je možno nahlédnout, ale nikoliv vstoupit, protože od jisté hloubky ponoru už není cesty zpět.
jsi schopen "hloubku ponoru" ovladat vuli, nebo zavisi pouze na fyzickem stavu tveho tela (i.e. na mnozstvi CO2 v krvi)?
Dle svedectvi ostatnich navstevy "sveta za oponou" nejsou zcela bezpecne - a ted nenarazim na davku urciteho prirodniho ci syntetickeho psychedelika ale na to ze v tomto svete muzes nekoho/neco potkat - ta bytost ti muze neco udelat ci ti neco sdelit (nejsi si schopen ani overit jestli se jedna o pravdu, lez, nebo manipulaci) a to muze mit nejake dusledky.
F-35 je neviditelne letadlo a proto ho cinske, ruske a iranske radary nemohou videt. Kdo tvrdi opak, je dezolat.
Otazka ohledne 'hloubky ponoru' nebyla na mne, ale tohle mi prijde jako hodne zajimave tema, tak si dovolim odpovedet, treba se nekdo chytne . Nemam zkusenosti s psychoaktivnimi latkami vyvolavajicimi tyto stavy, ale co jsem vycetl, tak po jejich ucinku je clovek casto "uvrzen" do neceho, co treba ani nechtel, "ty veci se deji" a je to tak trosku jako na toboganu *. Ja jsem zazil ruzne veci, vetsinou z relaxacniho cviceni behem usinani, nekdy po praci s dechem, nekdy primo ze spanku (tzn. usnul jsem a prislo neco, co nevypada vubec jako sen). "Problem" byl, ze tyhle prozitky byly velmi nestabilni, pravidelne jsem o ne prisel "a probudil se". Postupne jsem zjistil, ze za tim je strach, v abstraktni rovine nejspis ze smrti.
Potom nasledovala cela rada snu, nebo prozitku jineho typu, kde jsem se s timto strachem vyporadaval (tehdy jsem si to neuvedomoval). A pak prisel stav, kdy jsem nevedel, jestli jeste ziju - a bud jsem se mohl plne poddat tomu co melo prijit, nebo propadnout tomu strachu (a zacit resit jestli dycham apod.). Tahle volba byla vedoma. Pocitil jsem duveru v to "co je tam", a tim se mi otevrely dvere k vecem, o kterych jsem vubec netusil, ze jsou mozne.
Pozdeji jsem se o tom nezavisle bavil se dvema lucidne snicimi lidmi, a bez meho navadeni mi vlastne potvrdili, ze maji strach ze smrti - projevi se v okamziku, kdy "maji jit dal", a probudi se. Mluvi o tom i Robert Waggoner (napsal knihy o lucidnim sneni), je to tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=gf0g1YZa8co (bohuzel nevim ktera cast, je dost dlouhe) - ve snu mel jestli si to pamatuju dvere a vedel, ze kdyz vstoupi, nemusi se uz vratit ("you may cease to exist" je myslim ta veta, ktera padla). Jinak ten motiv dveri kam se bojim nahlednout jsem myslim mel taky .
Zajimava je jedna vec- lide kteri meli NDE casto mluvi prave o tom, ze ztratili strach ze smrti, ze maji duveru v to, "co prijde potom". Nikde jsem ale necetl, ze by takovy clovek pak nejak hazardoval, prave naopak - tihle lide ziji daleko kvalitnejsi (plnejsi) zivot nez predtim. Vrta mi hlavou, co vlastne ten strach ze smrti je, pred cim nas doopravdy chrani.
----------------
* u mne ty prozitky jsou mene nestabilni, musim si dat pozor, abych se neprobral - zase na druhou stranu mi prijde, ze je daleko lepe mohu vedome "ovladat". I kdyz zazil jsem i stav, pri kterem jsem to pod kontrolou vubec nemel (dokonce jsem pri opakovani tohohle - slo o prulet tunelem velmi podobny z NDE - zcela ztratil uvedomeni co se deje).
Beletristicky toto téma ztvárnil spisovatel Bernard Weber ve třech knihách Tanatonauti - cestovatelé za hranice smrti, Říše andělů a Konečné tajemství. Dobře se to čte, ale nezapomeňte, že to je scifi beletrie. A ani knihy o mravencích nejsou špatné scifi. https://www.databazeknih.cz/vydane-knih ... erber-1861
Já bych taky doplnil jednu beletrii, ovšem upozorňuji a ještě jednou upozorňuji, že veškerá varování v té knize jsou reálná. Hackeři snů. DIvím se vůbec, že tohle někdo veřejně vydal, no v rusku, devadesátky, tak to asi prošlo. Ano, techniky popisované jako román se přesně takhle používají. Doporučuji občas nějakou stránku raději přeskočit, kde začne být detailnější popis jak se co dělá, aby to pak nesvádělo. Ale i tak pravděpodobně dostanete "návštěvu". Hlavně se jí nedívat do očí. Víc prozrazovat nebudu, čtěte, je tam všechno popsané.
Konopí, kotvičník - a kousek bezdeché slasti.
Kdy: září 2008.
K tomu, aby vznikl prožitek mimořádné síly, nemusí množství použité drogy vůbec překročit práh psychické účinnosti.
Konopí užívám již dlouho. Nekouřím jej; beru malá množství slabého konopí jako účinnou prevenci glaukomu, a používané dávky jsou spolehlivě pod prahem psychické účinnosti.
Také již drahnou dobu užívám kotvičník zemní, ve formě čaje. Ani kotvičník v dávkách, které užívám, není nikterak psychotropní - on ani ve vyšších dávkách rozhodně není sjíždědlo.
- - -
Konopí užívám déle než kotvičník. Brzy poté, co jsem s kotvičníkem začal, jsem si všimnul, že vzájemná kombinace kotvičníku a konopí má jeden docela zajímavý účinek.
K tomu ovšem musím předeslat, že jsem si již před drahnou dobou musel zvyknout (a tedy i zvykl) pravidelně, každý den cvičit. Tenkrát mne k tomu, kromě jiného, donutily bolesti v zádech, a postupně se mi ono cvičení stalo potřebou, až závislostí.
Pod vlivem kotvičníku je fysický výkon, a tedy i to mé každodenní cvičení, snazší a efektivnější. Podprahové množství konopí tomu dá další rozměr; ztratí se pocit únavy; cvičení se stane ještě příjemnější, a když si to vše včas neuvědomím, snadno se při cvičení přetáhnu. To vše nastane zřejmě díky analgetickým účinkům konopí, což ani není nic moc překvapivé. Je to OK až do té doby, než se to zkombinuje s dalšími faktory. Výsledek pak může nabýt nečekané brisance.
Prvým z oněch dalších faktorů je má asfyxofilie. To je sklon k positivnímu vnímání stavů na hraně vědomí, vyvolaných nedýcháním. Tyto stavy totiž u mne pravidelně generovaly prožitky mimořádné síly, a byla tu tedy i příležitost vybudovat si na nich mimořádně silnou závislost. Pokud taková závislost vznikne za mlada, ve formativním období, je prakticky nevyrubatelná; lze ji pouze potlačit a držet pod kontrolou - a to se mi posledních letech celkem dařilo.
Druhou, neméně formativní zkušeností bylo ukřižování. To byl jeden z mých mladických experimentů, kterým jsem si kdysi dávno chtěl potvrdit několik svých teorií, a taky otestovat, kolik toho dokáži vydržet. Popisem tohoto experimentu zde nebudu zdržovat; pro ty, které by to zajímalo, už byl odkazován výše. Zde je podstatné to, co jsem si v průběhu tehdejšího experimentu ověřil; v mezních stavech vědomí se zásadně mění vnímání tělesných pocitů, a tedy i bolesti. I tuhle zkušenost mám v sobě hluboce zabudovanou; a vzpomínka na ni se udržuje stále živá.
Konečnou rozbuškou toho všeho byl ale přátelský dar; malá palička vynikajícího konopí, ve které se skrývala netušená síla.
- - -
Připravil jsem onen večer tři čtvrtě litru kotvičníkového čaje; až pak jsem si uvědomil, že se o něj nemám dnes s kým podělit, a tak na něj tentokrát budu sám.
Olej na pánvičce už byl též rozehřát; škoda ho opět nechat vychladnout. Pohled mi zavadil o skleničku, ve které, před vzduchem uzavřena, čekala na svou chvíli chundelatá palička nádherného, se zjevnou láskou vypěstovaného konopí. Čertík pokušitel vskočil do mé mysli; a tak jsem namísto mé standardní směsi sáhl právě po této slibně vonící paličce.
Zabzučel tříštivý mlýnek, a část oné paličky se změnila na jemný, šedozelený prach. Bylo ho skoro plná kávová lžička; šup s ní na olej - a děj se vůle Páně.
Mámivá vůně konopí se spojila s neodolatelnou vůní zlatavých, zelenkavým olejem důkladně nacucaných topinek; česnek to završil, a zblajznul jsem je všechny. Byly báječné. Zapil jsem to vše kotvičníkovým čajem, a pustil si zprávy, abych věděl, co je nového.
Když meteorologyně odhlásila počasí a obrazovku zaplnil další tupý reklamní blok, vypnul jsem bednu, a vstal, abych trochu protáhl svou sezením ztuhlou kostru. Zjistil jsem, že jsem celý jaksi lenivě vláčný, a protažení že je až nečekaně příjemné. No jasně; kotvičník a konopí; nejspíš jsem to s tím konopím trochu přehnal.
Bylo zřejmé, že dnes večer se už do žádné práce nepustím. Byl jsem v tu chvíli v celém domě sám; sešel jsem tedy po schodech do sklepa, abych uzamkl tamější východ do zahrady.
V tu chvíli jsem si znovu vybavil onen nezvykle příjemný pocit z protažení se. Automaticky jsem zamířil do kotelny.
Hned za dveřmi tam, pod stropem zavěšená, prochází pevná, třičtvrtěpalcová vodovodní trubka, velmi příhodně umístěná. Občas si na ní protahuju tělesnou schránku; i teď jsem pocítil neodolatelnou tužbu si s ní tak trochu zašpásovat. Chytil jsem se jí, a navyklým bicepsovým shybem jsem se vytáhl ke stropu. Bylo to velice příjemné; chvíli jsem si tak hrál, stoupal a klesal, a nořil se do pocitů svého těla.
Jak už jsem uvedl, kombinace konopí a kotvičníku změní vnímání svalové únavy i tehdy, je li pod prahem psychické účinnosti. Teď jsem toho všeho měl v sobě dvojnásobnou dávku, a navíc mnohem ušlechtilejšího konopí. Ani teď jsem nebyl sjetý; jen tak malinko, velmi nepatrně, krásně easy líznutý. Vnímání vlastního těla se mi však v tu chvíli jevilo mnohem hlubší než obvykle, a i paleta pocitů byla jaksi pestřejší. Začal jsem si s tím zesíleným vnímáním hrát; svá jednotlivá přitažení jsem začal rozfázovávat, a zkoumat pocity, která každá ta jednotlivá posice přináší.
Nejsilnější pocit vznikal, když jsem se při přitahování právě začínal odlepovat od země. Zkusil jsem v té posici zůstat, a vnímat stupňující se bolest zaťatých paží. Bylo to takové to "ještě kousek, ještě malinký kousek, a pak se pustím", takový ten okamžik, kdy se zvláštně příjemný pocit napětí svalů přetahuje se stupňující se bolestí o to, který z nich bude mít navrch.
V takto vypjatých okamžicích má člověk tendenci zatajit dech. Udělal jsem to skutečně nejspíš podvědomě, a všiml jsem si toho až po chvíli. Současně jsem si ale uvědomil, že bolest křečovitě zaťatého svalstva odplývá, a navrch získává ona příjemná složka celého toho koktailu pocitů. Párkrát jsem se nadechl, a v mžiku byla všechna ta bolest zpět. To bylo zajímavé. Znovu jsem zatajil dech, ale bolest mezitím nabyla takové intensity, že jsem se spustil zpátky na nohy; stál jsem tam, stále se lehce držel oné trubky, a oddychoval. Nechtěl jsem své rozbolavělé ruce jen tak spustit, ono nechat dlouhým stažením zkřečovatělé paže volně padnout dolů je nepříjemně bolestivé. Čekal jsem, až se ztuhlost uvolní, ale nepovolovalo to, a ta posice už přestávala být příjemná.
Nebyla to tedy jen jakási vágní, jen jakoby mimochodem vzniklá myšlenka, která mě přiměla změnit úchop; vlastně jsem se chtěl jen lépe protáhnout. Náhle jsem si však uvědomil, že jak se tak držím za samé konce trubky, u samých stěn chodbičky do kotelny, že mi to cosi připomíná. Že jsem vlastně široce roztažen jak na kříži. Jako tenkrát..
Opět mi v mysli vytanula vzpomínka na můj někdejší experiment.
Prsty teď byly pevně zaťaté kolem železa trubky. Křeč bicepsů pominula, bylo mi báječně fajn. Pocit narůstajícího napětí znovu procházel onou známou trasou, co se mi tak hluboce vryla do paměti; od prostředníků přes vnitřní stranu paží až do podpažní jamky. A dál, přes záda ke kříži a hruď, kde to tak nějak neurčitě končilo.
Opět jsem pocítil touhu procítit ono napětí, zvláště teď, kdy mé vnímání veškerých pocitů bylo tak nezvykle intensivní. Vychutnával jsem si je s potěšením, které se stále stupňovalo. Věděl jsem, že tento chvějivý pocit se brzy, velmi brzy změní na zvolna gradující bolest a posléze v její divokou záplavu. Současně ale v mé mysli vytanula vzpomínka na to, jak tenkrát, po nekonečných minutách utrpení, se ona všepohlcující bolest změnila ve všestrhující vodopád neskutečné rozkoše v okamžicích, kdy se mé vědomí hroutilo samo do sebe. Ano, je to ono; a přitom je to přece tak snadné..
Přestal jsem dýchat. Bylo to náhle tak lehké a bezproblémové; bylo mi jasné, že i zde skrytě zapracovalo konopí. Soustředil jsem se na bolest napjatých paží; ale ten pocit byl náhle takový chabý, nevýrazný, nedostatečný. Bylo to málo. Chtěl jsem jej vnímat s plnou silou. Zdi mi neumožňovaly ještě širší úchop, a tak jsem udělal krok dozadu. Teď, i kdybych si stoupl na špičky, tah za ruce nesnížím; naopak, jen zvýším jejich propnutí vzad. Síla pocitu opět vzrostla, opět plnila celou mou mysl; zvýšený tah se navíc začal ozývat i v hrudních svalech.
Zmiňuji sílu pocitu; nikoliv už bolest. Celou tu dobu jsem nedýchal, a bylo to v tu chvíli (určitě i díky vlivu konopí) snadné a bezproblémové; tělo se sice čas od času cukalo, pokoušelo vymanit se mé vůli a opět začít dýchat, ale brzdil jsem je, uklidňoval jako netrpělivého koně; počkej ještě, teď ještě ne, ještě chvilku vydrž..
Okrajem své mysli jsem registroval prvé příznaky měnícího se vědomí. Moc času mi už nezbývalo. Ale já si chtěl především plně vychutnat to, co bývalo bolestí, ale co se teď stalo nadzemským krásnem - aspoň ještě malou chviličku..
Varovný pocit komíhajícího se vědomí. Velmi dobře vím, že to je okamžik, který nesmím překročit. Ale zpátky se mi taky nechtělo. Výsledkem byl kompromis; dva povrchní výdechy, snad to bude stačit.
Vzápětí jsem pocítil hřejivé teplo, rozlévající se mými pažemi. Ten nádherný pocit se upozadil; a opět se vynořila bolest, sice marginální, vlastně jen jako příjemně ostré koření onoho nádherna, ale začala růst s každým dalším tepem mého srdce. Opět jsem nedýchal; v této posici je to velmi snadné, téměř přirozené. Nyní jsem se soustředil na přechod bolesti v její pravý opak. Nebyl to prudký zlom, ale něco jako filmová prolínačka; po dobu onoho přechodu byly přítomny oba pocity současně. Nevylučovaly se, nerušily se navzájem; v tomto okamžiku jsem bolest vnímal jako cosi krásného, co se do nenápadně narůstajícího transcendentálního blaha přelévalo, přetavovalo, stávalo se jeho součástí. Těžko tomu blahu odolávat; opět jsem zadržoval dech. Tentokrát si však tělo rázně prosadilo své, a série neovladatelných, prudkých, až křečovitých výdechů vše ukončila. Ne, dál už nemohu. Napřímil jsem se, abych uvolnil nesnesitelné napětí celé horní poloviny těla, a mohl se konečně pustit té železné trubky; chvíli to trvalo, než se mé pevně sevřené prsty uvolnily. Ani pak jsem nedokázal paže prostě spustit dolů; jakoby je nahoře držela jakási neznámá síla, dokázal jsem je spouštět jen zvolna. Oddychoval jsem jako lokomotiva a trochu se mi motala hlava. Zatřásl jsem s ní; nebolela, jen takový pocit opilosti, který rychle mizel. V hlavě mi osaměle kroužila myšlenka "to jsem tomu teda dal", aniž by mi cokoliv docházelo. Ale po těle mi bylo báječně.. až moc báječně.
Již jsem ze sklepa odcházel, když mě nečekaně zachvátila prudká, nezvladatelná touha. Jako ve snách jsem se otočil "To přece ne!" byla rudě zářící myšlenka bušící mi v hlavě, zatímco jsem dál pokračoval jako automat. Opět jsem se oním širokým úchopem držel té prokleté trubky, a bolest se opět dravě zakousla do stále ještě únavou rozechvělého, nyní však znovu nemilosrdně našponovaného svalstva. Opět jsem nedýchal; připadalo mi to v tu chvíli jako ta nejkrásnější věc na světě.
Záplava nadzemského blaha byla ještě úžasnější než prve. Všiml jsem si, že na pracovním stole stojí elektrické hodiny, a že i na tu dálku docela dobře vidím červenou vteřinovku, nezúčastněně kroužící nad ciferníkem. Zatímco vteřiny uplývaly, záplava mých pocitů se měnila. Během první půlminuty byla změna malá, jen bolest se zvolna stávala snesitelnější. Po půl minutě se má hruď začala vzpouzet ve svévolných pokusech o obnovu dechu; bylo ale nečekaně snadné jí zkrotit. Držel jsem jí na uzdě dalších půl minuty, a bylo to čím dále snazší. V tu dobu se mé vnímání bolesti již plně změnilo na cosi neodolatelně žádoucího; stále to byla nesmírně silná bolest, ale místo toho, abych jí uhýbal, snažil jsem se jí jít vstříc, opět jsem udělal krok zpět, tak, aby se její další vlny mohly ještě více zakousnout do mého těla. Aniž jsem si všiml kdy přišlo, opět tu bylo to nadzemské blaho. Nedýchal jsem, a v tu chvíli to bylo to nejpřirozenější na světě. Neskonale krásné, a přitom tak důvěrně známé.. Vždyť i tohle už jsem přece zažil, ten pocit propasti, co se pode mnou rozevírá, ale to je blbost, to bylo tenkrát, když jsem se tak zoufale držel té větve javoru, tenkrát, tak strašlivě sjetý konopným máslem, a je to blbost, tady žádná propast není, ale ty vole, přeci jen, neměl bys dýchat?
S nechutí, téměř s ošklivostí jsem nasál pár doušků vzduchu. Asi jsem byl pár okamžiků úplně mimo; úplně jsem ztratil pojem o čase, své ruce jsem však stále okrajově vnímal. Prsty se změnily v ocelové háky, zarývající se do kovu trubky. Má předloktí byla než hroudami bezcitně zkamenělého masa; měl jsem jistotu, že se nepustí, ať už se stane cokoliv. S úlevou jsem zas přestal dýchat; ta záplava blaha stála za to. Své vzepjaté tělo jsem stále ještě zřetelně vnímal, abstrahované ode všech vnějších pocitů. Zvláštní vibrace, chvění, které jím probíhalo, od špiček prstů nohou až po špičky zaťatých prstů rukou, tak se teď projevovalo. Nořil jsem se do těch pocitů, když vtom kdesi na pozadí mé mysli bliklo mé staré známé varovné světélko. Ano. Varovný pocit vlnivě se houpajícího vědomí.. MĚL BY SES NADECHNOUT, přeci jen bys měl.. Opět se do záplavy blaha začal hrnout kalný proud drsně syrového dechu, nevím, prázdná mezera v paměti, chvíle během které jsem znovu přestal dýchat. Ani jsem si neuvědomil, kdy se tak stalo. Asi jsem přitom i znovu změnil posici, jsem teď ještě napjatější než prve. Dotýkám se země pouze nárty nohou, chodidla prohnuté nemilosrdnou křečí. Že už by TO začínalo? Uvědomil jsem si, že i má lýtka jsou křečovitě stažená. Nohy teď tělu neposkytovaly žádnou oporu, a celá zbývající váha těla teď ještě víc stahovala mé paže dozadu do stran. Mé tělo mě přestávalo poslouchat. Bolestivě stažené břišní svaly nezávisle na mé vůli teď prudkými záškuby propínaly mé tělo do oblouku, čímž se ještě víc stupňovalo nemilosrdné napětí mých paží.
To vše mne zaplavovalo gejzíry nepopsatelné rozkoše. To už nebylo mé tělo. Stával jsem se čímsi jiným. Pocit, jako bych byl rozepjat pod křídlem, které bylo mou součástí, jakýmsi zvláštním rogalem, se kterým jsem bytostně srostlý; ne, to mé paže se samy stávaly křídly, ale nebyla to křídla, jsem snad netopýr?
Vědomí se už zase mihotalo, začínalo se třepit. Teď by měl přijít známý záchvěv neurčité paniky, je nejvyšší čas vrátit se..měl bys..musíš..!!!..NE! Rozhodl jsem se v tom zlomku okamžiku, že dýchat nezačnu. Chtěl jsem ten pocit propátrat až na dno. Rozlétl jsem se v ústrety nadzemskému jasu, vylétl ven z oné temné jeskyně, která mě věznila.. ze svého těla?
Nelze popsat slovy ten pocit náhlé volnosti. Slova jako nádherné, úžasné, skvostně skvělé, to vše je jen slaboučký, nevýrazný odvar; jen slaboučký, matný odlesk toho, co jsem zažíval v neskutečném rozpětí prostoru bez hranic. Jak důvěrně známý byl ten vlídný prostor.. A já do něj znovu vstupoval.
"Vítej, kde jsi byl tak dlouho?"
To nebyla slova řeči. To zcela samo vytanulo v mé mysli, a utkvělo v paměti.Byl jsem na prahu světa neskutečného jasu, světa nepopsatelné rozkoše.
"Ne, ještě ne, ještě nesmíš" bylo to další, co se, ač nevyřčeno, opět tak přirozeně vynořilo v mém vědomí. Pocit nutnosti mne zasáhl plnou silou.
"Jen zas trochu nahlédnout" žadonil malý zbytek mého já. Ale ten svět mne odmítal. Jakoby se zachmuřeně začal uzavírat, až se poté zcela stáhl sám do sebe.
Opět jsem prožíval další, důvěrně známý pocit. Ač ničeho neschopen, jsem. Jako nemluvně, které už si je vědomo svého těla, to se hýbe, ale ono je ještě nedokáže ovládat; to snad ležím? Zvolna se začínám orientovat v čase a prostoru. Tak já tady ležím! To je průůůšvih! Tohle přece nemohlo dopadnout dobře; pomalu jsem zkoušel hýbat rukama, pak i nohama.. kde to jsem? Já ležím.. na tvrdé betonové podlaze, naznak, ve změti dřevěných štěpků a jehličí, které tu ještě nikdo neuklidil.
Ležím v úzkém prostoru vymezeném ježícími se kusy hrubě natřískaného palivového dříví; tady něco nehraje. I za plného vědomí by byl docela problém si sem takhle lehnout, ale já jsem do tohoto lehu přece musel nekontrolovaně padnout! Přesto nic; žádná boule, žádná zhmožděnina, jen jsem trochu uválen od toho dřevěného smetí. Tak tady skutečně něco nehraje. Moc dobře vím, jak se umí hroutit vzpínající se tělo, které se vymklo kontrole. Posice, ze které jsem padal, byla snad ta nejprůšvihovatější ze všech možných; plnou vahou jsem napůl ležel, paže doširoka rozepjaté, vahou těla tažené vzhůru a vzad; v okamžiku, kdy se mé prsty sesmekly, zákonitě musel následovat pád na obličej, přesně na hranu železného prahu dveří, v lepším případě možná jen na tvrdý beton..
Nevím. Nevím, co mé hroutící se tělo řídilo tak zvláštním způsobem do jediné možné posice, do té, která nezpůsobila zranění.
Vstal jsem. Vše bylo v naprostém pořádku. Jen tělo, paže, ramena, to vše jsem měl vláčně utaháno, jako po extra vydatné porci posilovny. Vlastně mě vůbec nic nebolelo, to stále ještě mé rozbolavělé svaly něžně hladilo konopí..
Vlastně by to byl naprosto úžasný, báječný trip, kdyby to současně nebyl těžký průšvih.
Příliš jsem si poslední dobou liboval, jak příjemně se mi cvičí po kombinaci kotvičníku s konopím - a přestal se hlídat.
A je to ještě horší.
Kdysi jsem si intensivní fysickou aktivitou navozoval pocit, nazývaný dnes "runner´s high", a tím přebíjel tužbu po bezdechém blahu. Jednu závislost jsem se pokusil vytěsnit jinou, méně nebezpečnou. Povedlo se. Velmi dobře to fungovalo. Bláhově jsem si myslil, že mám vyhráno.
Ale teď, když se ponořím do rutiny svého každodenního cvičení, zachvacuje mne znovu ta stará touha po bezdeché slasti. Ty dvě závislosti se zkombinovaly.. a já to budu opět muset nějak vyřešit.
A jako prvý krok se musím začít mít na pozoru před tím, co by mou mysl opět utrhlo ze řetězu.
Rozhodně přinejmenším pro nejbližší dobu, než se ukáže, jak na tom vlastně jsem.
Ale něco positivního lze snad přeci jen z toho mého úletu vydolovat. Přinejmenším varování pro jiné.
Jestli má někdo stín na duši, třeba i dávný a skrytý, nechť ví:
že i směšně malé množství i tak vlídné a celkem neškodné kytky, jakou konopí je, může stisknout spoušť - a náhle tak plnou silou vyhřezne to, co celou dobu číhalo pod zdánlivě klidným povrchem.
Vlastně dobře, že se mi to stalo právě takto. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř.
Když je zle, je to vlastně fajn, protože by mohlo být i hůře.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
reklama
reklama
. Myslim, ze soucasny stav poznani nema sanci exaktne popsat NDE ani OoBE.
. Nemam zkusenosti s psychoaktivnimi latkami vyvolavajicimi tyto stavy, ale co jsem vycetl, tak po jejich ucinku je clovek casto "uvrzen" do neceho, co treba ani nechtel, "ty veci se deji" a je to tak trosku jako na toboganu *. Ja jsem zazil ruzne veci, vetsinou z relaxacniho cviceni behem usinani, nekdy po praci s dechem, nekdy primo ze spanku (tzn. usnul jsem a prislo neco, co nevypada vubec jako sen). "Problem" byl, ze tyhle prozitky byly velmi nestabilni, pravidelne jsem o ne prisel "a probudil se". Postupne jsem zjistil, ze za tim je strach, v abstraktni rovine nejspis ze smrti.
