Historie válečnictví - John Keegan

[Karlos]

Historie válečnictví
Autor: John Keegan
Nakladatel: BETA Dobrovský
ISBN: 80-7306-116-3, EAN: 9788073061166
Originál: A History of Warfare, překlad: Leonid Křížek
Formát: 366 stran, 23x15cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2004 (1. vydání)

-----

Kniha Historie válečnictví, kterou autor věnoval památce Wintera Bridgmana, poručíka pluku de Clare, zabitého v bitvě u Lauffeldu 2. července 1747, je rozdělena do pěti kapitol. Kromě úvodu a závěru kniha obsahuje také bohaté ilustrace, včetně jejich seznamu, odkazy, rejstřík a seznam vybrané literatury.

V první kapitole knihy nazvané Válka v lidské historii si autor položil otázku Co je to válka?. Polemizuje s velmi známým Clausewitzovým rčením o válce jako pokračování politiky jinými prostředky. Velmi poutavým způsobem přesvědčuje čtenáře, že ve skutečnosti Clausewitz napsal, že válka je pokračováním „politických styků“ (des politischen Verkehrs) „vmíšením jiných prostředků" (mit Einmischung anderer Mittel). V českém překladu, nejslavnější knihy Clausewitze a všeobecně nejznámější knihy o válce nazvané stejnými slovy O válce z roku 1959 (znovuvydané v roce 1996 nakladatelstvím Bonus A), Zbyňka Sekala zní citovaná věta takto: „…válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky.“ Keegan se domnívá, že válka je o mnoho tisíciletí starší než státy, diplomacie a strategie. Válečnictví je téměř tak staré jako člověk sám. Hranice civilizovaného válečnictví jsou vymezeny dvěma protikladnými lidskými typy, pacifistou a „zákonným držitelem zbraně“. Keegan hodnotí Clausewitze ne jako pouhého ideologa, ale také zkušeného historika, který ovšem dovolil, aby dvě instituce – stát a pluk – omezily jeho vnímání světa. Keegan se věnuje problematice války jako kultury a kultury bez válek v jednotlivých historických obdobích a částech světa. První mezihra knihy řeší problematiku limitů vedení válek.

Druhá kapitola – Kámen – zahrnuje následující tematické okruhy: Proč muži bojují?, Válka a lidská přirozenost, Válka a antropologové, Některé primitivní národy a jejich válečnictví. Velmi zajímavou částí kapitoly jsou počátky válečnictví. Autor je nositelem názoru, že i když historie válečnictví začíná psanými záznamy, nelze ignorovat jeho prehistorii. Kapitolu uzavírá část nazvaná Válka a civilizace a mezihra následující po ní – Opevnění.

Třetí kapitola – Svaly – je složená z následujících části: Bojovníci na válečných vozech, Válečný vůz a Asýrie, Válečný kůň, Hunové, Vyhlídky jezdeckých národů 453–1258, Úpadek jezdeckých národů. Stejně jako předcházející kapitoly je ukončena mezihrou, v tomto případě pojmenovanou Armády.

Předposlední kapitola knihy – Železo – nás přenáší do období náhlého a ohromného přínosu materiálu, který nejen změnil výrobu zbraní, ale nesl s sebou nevyhnutelnou změnu společenských vztahů. Nejenom ostré zbraně, ale i nástroje způsobily kolonizaci vzdálených oblastí. Autor v této souvislostí popisuje velmi zajímavé kapitoly historie jako např. Řekové a železo, Falangové válečnictví, Řekové a obojživelná strategie, Makedonie a kulminace falangového válečnictví, Řím – kolébka moderních vojsk, Evropa po zániku Říma. Za kapitolou následuje mezihra čtvrtá, věnovaná logistice a zásobování.

Závěrečná, pátá kapitola knihy, je pojmenovaná Oheň. Je složená z následujících částí: Střelný prach a opevnění, Bitvy se střelným prachem ve věku experimentů, Palné zbraně na moři, Rovnováha sil ve věku prachu, Politická revoluce a vojenská změna, Palebná síla a kultura všeobecné branné povinnosti, Zbraně konečného řešení, Zákon a konec války.

V závěru se autor vrací k otázce, položené v první kapitole knihy, Co je to válka?. Doufá, že u pozorného čtenáře vyvrátil přesvědčení, že na tuto otázku existuje jednoduchá odpověď a že válka má nějaký konkrétní charakter. Současně se domnívá, že zpochybnil ideu, že člověk je odsouzen válčit a že záležitosti našeho světa se musejí nevyhnutelně řešit násilím. I když psaná historie světa je z větší části historií válčení, velcí státníci byli zpravidla násilničtí lidé, četnost a intenzita válčení, zejména ve dvacátém století, pokřivily názor obyčejných mužů a žen, Keegan věří, že „…to, že se svět točí, je dáno duchem spolupráce, nikoliv konfrontace…“ Člověk navzdory sklonu k násilí má také schopnosti omezovat jeho účinky i tehdy, když tu není žádná větší síla, která by nás uchránila od zla, jehož jsme schopni. Právě z toho důvodu je fenomén „primitivní“ války popsaný v knize tak poučný. Protože války minulého století na sebe vzaly extrémní a nelítostnou formu, bylo pro moderního člověka až příliš snadné podlehnout domněnce, že sklon k extrémům ve válečnictví je nevyhnutelný. Moderní válka dala umírněnosti a zdrženlivosti špatný zvuk. První světová válka ukončila evropskou nadvládu nad světem a v důsledku utrpení, jež způsobila lidem, zničila to nejlepší v západní civilizaci – liberalismus a nadějné vyhlídky. Přenechala úlohu proklamování budoucnosti militarismu a totalitarismu. Tato budoucnost přinesla druhou světovou válku, jež dokončila zkázu započatou první světovou válkou. Druhá světová válka přinesla také vývoj jaderných zbraní jako logické vyvrcholení technologického trendu západního způsobu válečnictví a konečné odmítnutí tvrzení, že válka je, či by mohla být, pokračováním politiky jinými prostředky. „Politika musí pokračovat, válka nesmí…Světové společenství potřebuje více než kdy jindy kvalifikované a disciplinované válečníky, kteří jsou připraveni dát se do služeb své vlády.“

Zdroj: http://www.defenceandstrategy.eu/cs/akt ... ictvi.html

[Karlos]

Právě jsem ji dočetl a nemohu nez doporučit, velice zajimave čteni.